Historie

Dnes již zapomenutou adršpašskou atrakcí bylo již koncem 18. století vyvolávání ozvěny na okraji skalního města, kterému se dodnes říká Ozvěna.

Roku 1783 nahradilo echo iniciované lidským hlasem střílení z moždíře či děla a troubení na lesní roh. Tuto oblíbenou atrakci obstarával nejprve jeden, po roce 1850 dva hornisté. Hraním na lesní roh se od roku 1804 živili mužští potomci rodiny Rennerovy ze Zdoňova. Posledními hornisty a střelmistry byli bratři Ignaz a Emil, kteří na Ozvěně působili až do konce druhé světové války. Pro docílení až sedminásobné ozvěny si jejich děd Anton Renner nechal vyrobit speciálně upravený lesní roh a pečlivě sestavil herní repertoár, který se obměňoval jen velmi zřídka.

Carl Herlossohn napsal v roce 1841 o Ozvěně: „ Nájemce tohoto místa (neboť všechna zajímavá místa skalního města, této neobyčejné české Palmýry, jsou pronajata) zde střílí z ručnice, troubí na roh a klarinet a vábí ozvěnu od skal. Zdejší ozvěna není sice nejsilnější, ale jistě nejpůvabnější v celých Sudetských horách.“

Griebensův průvodce roku 1911 uvádí cenu za velký výstřel 80 haléřů a malý výstřel 40 haléřů. Byla to drahá atrakce, porovnáme-li ji s plavbou na Jezírku, která tou dobou přišla na 20 haléřů.

Pro hornisty platily podobné zásady jako pro ostatní pracovníky ve skalách. Především se měli vůči návštěvníkům chovat vstřícně a náležitě je přivítat. Výslovně je v interních směrnicích z 20. let 20. století zakázáno, aby je „návštěvníci museli budit“. V hlavní sezóně (od 15. 5. do 15. 9.) měli návštěvníky přivítat a odehrát jim schválené skladby ve stanovené délce. V případě porušení tohoto nařízení byla provinilci udělena pokuta ve výši denní mzdy.

Hru na lesní roh platili návštěvníci již u pokladny. Hudebníkům byl jejich podíl ze vstupného (4,5 %) vyúčtován ve dvoutýdenních intervalech. U Ozvěny si pak mohl návštěvník objednat a zaplatit výstřel z moždíře, kanónu nebo takzvané hromobití.

V případě špatného počasí se mohli hornisté skrýt do zděného stavení, které bylo postaveno roku 1897 necelých patnáct metrů od přístřešku pro návštěvníky. Stejně jako průvodci museli být i hornisté oděni do stejnokroje a provádět drobné opravy cest, zábradlí a značení prohlídkového okruhu bez nároku na odměnu.

Když dozněly tóny lesního rohu nebo ozvěna výstřelu z moždíře, rozloučili se Rennerovi krátkou povídkou: „Ozvěno ve skalní sluji, slyš, proč tě oslovuji. Zašeptej odevšad, že od vstupu do skal zní vodopád. Rozhodni se zde ve skalách a radostně vrať se mezi nás. Šťastnou cestu vám přejeme a v radostné shledání věříme.“ (volný překlad z německého originálu)

Troubení na lesní roh a střílení z moždíře u Ozvěny skončilo v této podobě v roce 1945. S postupným zarůstáním kdysi volných prostranství náletovými dřevinami ozvěna slábne, takže dnes je jen trojnásobná.

Zdroje:

Adršpašsko, Tomáš Dimter, Pavel Lisák (eds.) - nakladatelství JUKO